O tom, jak (ne)zvládám maturitu

9. května 2014 v 2:28 | Crazy.Child
Máme skoro dvě hodiny ráno a já se tak nějak učím otázky na praktickou maturitu, která mě čeká už v pondělí a vlastně nevím, jestli to zvládnu. Z dvacetipěti otázek umím přibližně polovinu. Mám to hezky rozvržené, abych se to naučila do soboty a v neděli mohla jen opakovat. Jenže si popravdě nejsem jistá, jestli to všechno zvládnu, protože moje prokrastinace je fakt hrozná. Nejradši bych teď šla spát, i když se mi vlastně moc spát nechce. Hlavně abych se nemusela učit ty zpropadené otázky. Závidím těm, kteří mají už praktickou část za sebou a čeká je jen ústní a ještě ke všemu poslední týden v květnu! Já mám v pondělí praktickou a pak o devět dní později ústní. Kamarádka třeba měla praktickou už na konci dubna a maturitu má až 27. Takže má teď vlastně pohodu, zatímco já se opravdu začala učit. Okolo mě se všude válí různé zápisy a já si říkám, že jsem opravdu měla začít někdy dřív. A to jsem se tento týden chtěla učit i na ústní, haha, naivní. Bude mi muset stačit těch devět dní a věřit tomu, že to nějak udělám. Na moji obhajobu musím zase poznamenat, že pár otázek už jsem se naučila, tudíž přece už jenom něco MÁLO umím. A státní maturitu mám s velkou pravděpodobností v kapse. Musím to zvládnout, protože chci všem okolo ukázat, že já na to MÁM. Když se podívám, kolik lidí přede mnou to zvládlo, tak si říkám, že já nebudu mít problém. Přece ty otázky pro mě nejsou žádnou velkou neznámou, takže pokud si nevytáhnu něco obzvláště hnusného jako jsou daně, daňová evidence, tak nějak půjde. Držte mi palce!

Co se týče osobního života - Zítra jdu po měsíci a něco na koncert, tak se těším. Uvidím spoustu lidí. Některé jsem neviděla dlouho, některé jsem viděla nedávno, ale přesto vím, že to bude BOŽÍ! Dneska odpoledne mi přijede K., se kterou jsem se neviděla od konce března, což není zas tak hrozná doba, ale připadá mi jakoby to bylo mnohem déle. Na druhou stranu to uteklo rychle - ani jsem to nestačila postřehnout a zjistila jsem, že zbývají jen dva týdny a pak se to najednou nějak zkoulelo, že to bylo 10 dní, až se se z toho nakonec stalo dneska.

Hodně jsem se sblížila s D., kterou jsem vnímala jen jako kamarádku kamarádky. Po koncertě na konci března jsme si začaly nějak psát, skypujeme spolu, cpeme si vlastní fotky a je to strašně fajn. Jen škoda, že tam zítra asi nebude.

Kromě toho jsem měla na sklonku měsíce narozeniny, kde mi kamarádi připravili fakt milé překvapení. Nejvíce mě však dostalo megamocdlouhé přání od Anninky, avšak přes jeho délku jsem ho četla několikrát. A poprvé jsem u něj brečela jako želva. Protože je neskutečně krásné. Snad se za 9 dní uvidíme! (Jo a omlouvám se, že jsem stále neposlala dopis, jsem ještě horší než ty, ale po víkendu ho už určitě napíšu! A jestli ne po víkendu, tak nejpozději 22. se na to vrhnu a napíšu toho co nejvíc, abych ti vynahradila čekání) Co se týče celkového dne, tak jsem ho strávila s T. a jejím kamarádem a nakonec za námi přijela i M. (*knock knock* ,,Penny?" *knock knock* ,,Penny?" *knock knock* ,,Penny?") Na večer jsem ještě chvilku strávila s K. Byl to moc príma den! ^^

Jo a byla jsem venku s ještě s jinou T., asi po půl roce. To bylo vlastně taky celkem fajn. Tak snad už bude vše, jak má. =) (Tak a teď se jdu vážně učit!)

Btw. Zapomněla jsem dodat, že jsem ještě oslavila své narozeniny s N., což bylo taky super. A taky jsme si zašly tradičně 30. 4. ven =)

PS: Taky jsem byla ještě venku s kamarádem po dlouhé době a taky jsme měli poslední zvonění. (Já šla za mimčo) A jak tak zjišťuju, v dubnu se toho událo víc, než si uvědomuju.
 

Boží, boží, boží!

3. dubna 2014 v 15:18 | Crazy.Child |  Crazy.child píše
Už to budou dva týdny, co mě kamarádky překecaly, ať jdu na Rybičky. Nechtělo se mi, ale když jsem věděla, kdo všechno tam bude, tak jsem nakonec šla. A nelituju! Nejlepší akce za poslední dobu! Kam se hrabe křest, který jsem si vážně užila, tohle bylo 1 000 x lepší! Banda o osmi lidech, kdy se baví každý s každým, žádné pitomé skupinky. Záchvaty smíchu pokaždé, když dojel někdo z nás a zjistili jsme, že vystoupil o zastávku dřív. (To město má dvě vlakové stanice a hlavní nádraží je až o zastávku dál, ze směru, ze kterého jelo pět lidí a z toho čtyři vystoupili špatně) Focení fotek na malých popelnicích, smání se lidem na kole, naprosto užitý koncert a pak ještě noční venek, při kterém řvete na celé město, lezete na starou mašinu, která je u nádraží, zvoníte na cizí lidi jak puberťáci, jdete přes půlku města na hřiště, abyste zjistili, že už tam asi není a nakonec návrat zpátky, chatroulette, omegle, pokusy usnout kažené záchvaty smíchu a pitomými hláškami, focení fotky v pyžamu... Neskutečně boží ^^ Další týden jsem vypustila páteční koncert a šla jen na sobotní, který jsem si taky užila. Dostala jsem předem dárek k narozeninám, které mám až na konci měsíce. K. mi vyrobila tričko s ručně nakresleným logem kapely. Udělalo mi to hroznou radost. Naše pogo ve čtyřech (nebo v šesti?), vznik úžasné fotky, procházka okolo klubu s A. ( (ne)vyřešení záhady ztracených kajaků atd. Jen mě mrzelo těch několik ukápnutých slz od lidí okolo mě a ten pocit, že jim nemůžu nijak pomoct a ještě víc mě mrzelo, že jsem jedny slzy způsobila já, protože jsem řekla něco, co jsem neměla. A nakonec jeden čin, o kterém jsem si říkala, že udělám spíš já než kamarádka. Musím říct, že mě to překvapilo, přesto jí to nezazlívám, protože to byla její volba a její rozhodnutí. Jen mě to spíš utvrdilo v rozhodnutí, že z mojí strany to nebudu já, kdo udělá v tomto první krok. Po koncertě nám to jelo až 5:15, takže jsem se psychicky připravovala na čekání venku, nakonec nás však zachránila kamarádka, která nás vzala k sobě. Záblesk vzpomínek v podobě mé amatérské kresby, příjemný pokec a bohužel i další slzy. Jo a v sobotu jsem si uvědomila, že se na některé lidi asi vážně nedokážu zlobit, i když mě strašně štvou. Tento školní týden byl víceméně příjemný. Jo, nepropadám z literatury! Psali jsme dvě písemky a já z obou dostala za pět. Tento týden jsme však psali další písemku, kterou jsem napsala aspoň na tři. (Nebo možná na čtyři ale určitě na pět) Byla jsem zkoušena, ale i když jsem to neuměla, tak mi dala aspoň čtyřku a včera jsem se nechala vyzkoušet z Kytice, ze které mám teda za jedna. Včera rozlučková Malibu party před maturitou a dneska se tak nějak flákám. Zítra začíná víkend, o které už teď vím, že bude fajn ^^

Jinak zbývá už 27 dní do konce školy a 29 dní do maturity, tak mi držte palce, ať to zvládnu! ^^

Flákání školy před maturitou. (Ne)ideální čas

18. března 2014 v 21:47 | Crazy.Child |  Crazy.child píše
Včera jsem nebyla ve škole. Dneska taky ne. Asi zrovna teď není vhodný čas na kašlání na školu, ale mně to právě teď vyhovuje. Mám to tak vlastně pořád - celou střední. Do Vánoc chodím do školy velice poctivě, po novém roce taky. Pak se vždycky stane něco, co mi zabrání jít do školy. Výron ramene, problémy s uchem... Navíc je venku krásně. Komu by se chtělo trčet ve škole? Ještě když nás zkouší z něčeho, co já neumím. Včera jsem byla po nějakém tom měsíci s P. a bylo to super! Taková krátká procházka po městě v pěkném počasí. Chtěla jsem jít do školy už dneska, ale nakonec jsem se na to vykašlala, nastavila si budíka na půl desátou s myšlenkou, že se budu učit. No, skutek svým způsobem utek. Jo, naučila jsem se něco, ale fakt jen něco. No co, však ono se to u té maturity nějak poddá. Vždycky všechno zvládám, tak proč bych to nezvládla teď? Během dopoledne mi napsala K., zda bych ji nepočkala po škole. Společně jsme si udělaly fajn odpoledne v podobě nových bot. Sice šly na úkor koncertu but ,,Who cares?" Stejně se mi tam moc nechtělo a nové boty jsem vážně potřebovala. Teda je pravda, že bych na ten koncert mohla jet, kdybych chtěla, jenže mně se nějak nechce. Minulý týden jsem měla jarní prázdniny, které jsem strávila nad závěrečnou prací, kterou už mám naštěstí hezky svázanou a zítra ji odevzdám. Teď už zbývají jen čtenářské deníky. A pak už jen maturita. Tak snad to zvládnu. Musím! Jinak se u nás ve městě konalo další kolo soutěže kapel s ženou, hnědovláskem a blondýnkem - Kaplelka, které jsme všichni fandili a dali jsme to dost najevo. Díky té soutěži jsem tu měla na tři dny ženu :3 Bylo to mega boží! Rozvalování se na gauči, válení se s noťásky, houpačky, Globus! Ať už je květen a my se zase uvidíme! ^^ Chci se zase pitomě smát tomu, že nečteme cedule a pak jak blbečkové nechápeme, proč nám ta váha nechce vyjet žádný lísteček. Chci se se zase smát tomu, že se nám párá peřina. Chci se zase smát jejím vtipným komentářům. Zkrátka chci zase strávit dny se svou spřízněnou dušičkou! ^^

Jsme si zašly před koncertem na oběd. (Nebo spíš na večeři?)
 


All Time Low, křest, soutěž kapel, MDŽ a tak

8. března 2014 v 23:42 | Crazy.Child
Jak začít? Minulou středu jsme se s T. vydaly na koncert All Time Low. Čtyřhodinová cesta uběhla docela rychle a ani nevím jak, najednou jsme stály na hlavním nádraží v Praze. Tam jsme se setkaly s A., která ten den šla na Steel Panters a domluvily se, že se pak setkáme, protože všechny jsme jely domů až prvními ranními vlaky. Naše cesty se rozdělily a my s T. se vydaly k Palladiu. Díky jejím skvělým orientačním schopnostem jsme bez problému došly k Palladiu, kde nás čekala K. Naposledy jsem ji viděla v roce 2011, takže jsme si měly docela co říct. (Fascinuje mě, že tenhle blog mám už tak dlouho, že kdybych se archivem přebrodila do sprna 2011, tak tam někde najdu článek o čtyřech společně strávených dnech) Po asi půl hodině strávené v Palladiu, kde mé drahé kamarádky (ne)úspěšně chytaly wi-fi nám přišlo vhodné přesunout se ke klubu. Přestože mohlo být teprve kolem třetí hodiny odpoledne, tak před klubem postávalo už několik lidí. Je to paradox. Všichni čekají tak brzo proto, že kdyby přišli pozdě, tak nechytí dobrá místa a protože všichni uvažují stejně, tak se tam všichni radši postaví několik hodin předem. Čekání bylo čím dál tím neúprosnější a čím víc se blížíla hodina vpouštění do klubu, tím méně osobního prostoru nám zbývalo. Poslední hodina byla však nejhorší - zatím. Když nás v sedm konečně pustili do klubu, tak jsme si na chvíli užili toho, že se můžeme nějak pohnout a toho pocitu, že se nám podařilo dostat se do třetí řady. Ovšem tento pocit netrval zas tak dlouho, protože v osm nastoupila předkapela Blitz kids a osobní prostor se začal zužovat. Co se týče kapely - byli skvěli, i když jsem neznala písničky ani texty, tak i přesto jsem si to užila. Něco málo před devátou nastoupili konečně na scénu All Time Low! Startovali s písní ,,Do you want me (dead?)", v tu chvíli se ve mně ztratily všechny ty pochykdebovačně pocity a jen jsem na K. zakřičela ,,Už teď vím, že to čekání stalo za to!" Koncert byl mega, přestože mě nakonec vystrkali až někde do 10. - 15. řády, přece jen jsem si to fakt užila. Po koncertě následovala ta horší část >> Čekání. Asi sto lidí čekalo na to, jestli ATL vylezou a přijdou se vyfotit. Postupem času se počet lidí zmenšoval, až nás tam zbylo jen asi dvanáct. Bylo půl třetí a já už celá zoufalá prosila T., ať jdeme pryč. Ta však nikam jít nechtěla, protože neztrácela naději, a proto mi nezbývalo než zůstat taky. A je dobře - že jsme zůstaly! Přibližně o půl třetí ráno se někde objevil Zac a o chvíli později i Alex - mám s ním fotku!! Ale povím vám - Nikdy jsem nebyla šťastnější, když jsem v 5.44 sedala na vlak domů. Další den jsem se jen tak poflakovala a večer akorát šla s kamarádkou na soutěž kapel, pořádánou každý čtvrtek u nás ve městě. Pátek byl poměrně hektický - Ráno mě čekalo focení tabla a večer křest CD mé oblíbené kapely. Focení proběhlo rychleji, než jsem čekala, a proto jsem se ve městě konání ocitla dřív než K. Prošla jsem si tedy nákupní centrum a nakonec jsem se zasekla v knihkupectví. S tou jsme si pak šly akorát hodit věci na byt, daly jsme si nepovedenou bábovku (ale i snaha se cení) a nakonec se vydaly ke klubu. Ten jsme sice nemohly najít, ale nakonec se přece jen podařilo. Cítila jsem v kostech, že ta akce bude super a taky že byla! Kromě volného přístupu do backstage, skvělé společnosti, skvělých kapel, zajímavých momentů, vtipných okamžiků, se mi taky podařilo ukořistit CD mé oblíbené kapely. Další den jsme si s K. udělaly výlet po městě, po památkách a bylo to neskutečně moc fajn. Vůbec se mi nechtělo domů. Znamenalo to totiž konec božího víkendu. Ovšem tento víkend byl boží taky. V pátek jsem šla s T. a dalšími lidmi na další kolo soutěže kapel, protože se zúčastnila má oblíbená kapelka, která sice není slavná, ale má mou plnou podporu. Večer plný smíchu, vtipných hlášek, poznámek a pivo zdarma!! No, neber to. Kapelka sice nepoustoupila, ale já je ráda viděla. Všechny. T., bez které bych neprožila spoustu skvělých věci a se kterou máme ,,cute" záchodovou fotku. D., který všem vykládá historku o měkkém hamburgeru ze Silvestra. Nakonec fajn pokec s K., kterého jsem taky viděla po dlouhé době a následovný odjez domů. Musím říct, že je to fajn pocit, když se vracíte z koncertu ještě den. Když jsem vystoupila, tak mi zbývalo ještě 15 min, než mi pojede MHD, a proto jsem se prošla nezvykle rušným nočním městem. A co se týče dnešního MDŽ? Nevěděla jsem, co dělat a doma se mi být v tom pěkném počasí nechtěla. Napsala jsem tedy N., jestli má čas a vzhledem k tomu, že měla, tak jsem strávila odpoledne v příjemné společnosti a slzách od smíchu. Ve zkratce musím říct, že mi je poslední dobou vážně fajn! =)
Příští týden mě čeká ,,studijní volno", zase soutěž kapel a K.
Takže ještě tak na závěr:
Díky T., že jsme SPOLU mohly strávit ATL i pátek, bylo to super! A ty jsi taky super =)) I když se v poslední době děly špatné věci, přece jen to má výhodu - Bavím se s tebou víc než kdy dřív a jsem za to ráda!
Díky K. za skvělý víkend ve velkoměstě =)
Díky N. za neskutečně prosmáté odpoledne a tím pádem i úžasně strávěný Mezinárodní Den Žen.
A v neposlední řadě děkuji Annince za neustálé zvyšování mého ega (=D) a za to, že je ^^

Změny, změny a změny

18. února 2014 v 23:07 | Crazy.Child |  Crazy.child píše
Všechno se mění pořád a vždy. Někdy to jsou vztrahy v rodině, které se začínají celkem dostávát do normálu. Někdy je to můj pokoj, ve kterém mi už spadl další plakát a já ho ještě nebyla schopna nalepit zpátky, naopak na zdi přibyla nástěnka, která bude postupně zaplěná fotkami. Nebo také se mění mezilidské vztahy a víceméně to jde všechno do hajzlu. Nějakou dobu jsme fungovali jako PARTA, kde se bavil každý s každým, ale po posledním setkání to najednou byly malé skupinky. A taky tam byli lidi, které jsem měla ráda, moc ráda a najednou děláme, že se neznáme. Nemám ráda takové to ,,přiklánění se na strany". Když se s někým přestanu bavit, nenutím nikoho, aby se s tím člověkem přestal bavit. Ovšem nevím, jak to funguje z opačné strany, ale člověk si leccos domyslí, když osobě, která stojí mezi vámi, nestojíte za pozdrav. Připadá mi to od toho člověka jako podraz, po tom všem, co pro něj uděláte. Nesnážím se lidem připomínat, co jsem pro ně udělala, ovšem když pak vidíte, jak to akorát použije proti vám a nemá v sobě špetku vděčnosti, zamrzí. Tyto situace jsou přesně stavené na to, abyste viděli, jak se k vám lidé zachovají. Jo a taky nesnáším, když mi někdo vyčítá to, jaká jsem. Chvíli mi to nedocházelo a snažila jsem se své chování změnit, což mi na jednu stranu prospělo. Když jsem se ale později zamýšlela nad tím, kolik lidí mě má rádo, přesto, že jsem se, jak říkají ,,změnila", ,,zpitoměla" nebo já nevím, co ještě, tak si říkám, PROČ se měnit kvůli jednoho člověka, který mě stejně pak vyměnil za jiného. Už nevím, komu tady v okolí věřit. Přátelé se najednou stávají cizí. Lidé, kteří vás zdravili objetím, najednou dělají, že neexistujete. Snadnější, než se postavit problému čelem a vyřešit ho. Neříkám, že jsem svatoušek, ale na druhou stranu já s tím nezačala. Dívám se okolo sebe - lidi, kterým věřím, spočítám na prstech. A co taky kamarádka, kterou jsem měla tak moc ráda. Najednou vidím to, co jsem předtím neviděla. Najednou vidím její dětinské chování a připadá mi směšná. Nechci na ni být zlá, mám ji ráda, ale tohle už se nedá vydržet. A i u člověka, který pro měl byl ještě před měsícem blíž než všichni ostatní, to najednou pokulhává. Divné. Asi je něco ve vzduchu. Šťastné plyny už vyprchaly a teď se tu brodíme v těch nešťastných, dokud se šťastné zase neobnoví. Co se týče té pozitivní stránky - jedu na All Time Low, již za osm dní a dva dny nato na křest CD, kam se ještě ke všemu dostanu zadarmo. Společnost mi bude dělat K., se kterou jsme se neviděly už dlouhé dva měsíce. Mám v plánu nepít, bavit se a strávit další den v tom úžasném velkoměstě. Pak se sice neuvidíme až do května, ale to ke mně nejspíš přijede na celý víkend = bezva bomba cool! Těším se na to! Těším se na ni! ^^

První měsíc nového roku

26. ledna 2014 v 20:11 | Crazy.Child |  Crazy.child píše
Leden se chýlí ke konci a já se rozhodla, že se vám pochlubím, jak se vlastně mám. Nový rok mi začal ve společnosti kamarádů a křičením ,,Šťastný nový rok" na náměstí blízkého velkoměsta. Následoval přípitek v podobě Becherovky a 42ky. S T. jsme pak volaly M., která z nás musela mít určitě radost. Můj mobil pak koloval všem mým kamarádům, kteří M. taky chtěli popřát nový rok. Podle toho, co mi další den říkala, tak kolikrát ani nevěděla s kým vlastně mluví. Upřímně ji lituju, ještě když jsem do ní začala valit, že tam je mamut. Nikdo mi to nevěřil, ale já jim to pak dokázala fotkou na internetu. Teď mi jen zbývá dokázat jim naši cestu autobusem, ke které se taky váže vtipná historka. Kolem jedné ranní nás přepadl hlad a v plánu bylo navštívit hladové okno u autobusového nádraží. Šli jsme okolo zastávky a zrovna tam projížděl autobus, tak jsme do něj nasedli a já říkala ,,Je super, když přijdeš na zastávku a hned jede autobus". O zastávku dál už se vystupovalo a ihned zamířilo k hladovému oknu, jehož pracovnici se strašně omlouvám, protože to vypadalo asi takhle:

Já: Co mám objednat?
D: To je jedno, nějaký hamburger s masem
Já: Nějaký hamburger s masem... 2x
D: A měkký (Jak jsem se později dozvěděla, tak to nebylo na mě)
Já: A měkký

Nakonec jsem si ještě vyžádala, aby mi tam nedávala rajče. Paní očividně byla solidní a dala nám ten nejlevnější.
Kolem půl třetí nastal náš čas odchodu domů, teda přesněji k T., u které jsem spala. K večeru byl v plánu ohňostroj, na který se s námi vydalo dalších pár kamarádů. Po ohňostroji nám nabídla L., že byhom mohli zaskočit k ní na čaj, protože bydlí hned naproti. Přišlo to docela vhod, protože nevím jak ostatní, ale já byla promrzlá na kost. Další den měla M. narozeniny a dostala od nás nejnovější CD - její snad nejoblíbenější české kapely - Rybiček 48. Ještě předtím jsme jí to pořádně zabalily. (CD se zabalilo, zabalilo do krabičky a ta krabičky byla zabalená do těžko otevíratelné krabice od tuším netbooku) Popravdě ani nějak nevím, co jsem vlastně dělala po zbytek vánočních prázdnin, ale vím jedno - rozhodně jsem se neučila. Čas ubíhal a přišel první týden školy, který zas odešel. Nastal pátek strávený s mojí fame kamarádkou, sobota proběhla v duchu rodinné oslavy, ze které jsem se však brzo zdekovala a radši šla ven s K. Další víkend mi začínal už ve čtvrtek, který se pro mě nesl v duchu lístku na All Time Low (Euforie z něj byla opravdu veliká) a venku s K., která se mi smála, když jsem odmítala dát lístek do tašky, protože ,,On by se mi tam zmačkal". Když se to dozvěděla máti, tak nebyla popravdě vůbec nadšená, ale přežila to. (Jen mám takový neblahý dojem, že neví o tom, že 26. únor vychází na středu) Následující dva dny jsem strávila s Annie a v neděli pak zase s K. Tento týden byl taky docela zajímavý - minulý týden spolubydlící říkala, že si dává týden bez facebooku, protože jí vadí, že tam musí pořád něco řešit. Moje reakce: ,,Když to dáš, tak jdu do toho příští týden taky." Ona to sice nezvádla, ale já to přece jen zkusila. Nyní už to je sedmý den, co jsem se nepřihlásila na facebook a myslím, že těch posledních pár hodin to vydržím. Jak se to zpočátku zdálo kruté, nakonec to nebylo tak zlé. Popravdě jediné co mi vadilo, byla má izolace a od lidí a pocit, že se mi nedostávají všechny informace, ale jinak se to zvládnout dalo. =)

24 hodin s Anninkou

18. ledna 2014 v 21:05 | Crazy.Child |  Crazy.child píše
Přesně před hodinou zastavil vlak, kterým jsem jela v místě mé výstupní stanice. Taak moc se mi nechtělo vystupovat. Nejenže jsem se začetla do skvělé knížky, tak i proto, že to znamenalo návrat do reality. Předchozí den mi ve 4:00 zazvonil budík a to pro mě znamenalo, že za dvě hodiny mi jede vlak do mého (pevně doufám) univerzitního města. Tam jsem se vydávala ze dvou důvodů => Den otevřených dveří a Anninka <3 Tříhodinová cesta utekla celkem rychle, během níž jsme s K. , která tam jela se mnou, poslouchaly písničky a smály se kdejaké věci. Při příjezdu padaly hlášky ,,vítej doma", ,,u tohohle se vyfotím" ,,hele, hřiště, tam si zajdeme", pevně totiž doufáme, že se na školu dostaneme a prožijeme tam minimálně tři skvělé roky. Pak jsme se teda vydaly vyhledat naši budoucí školu, což se nám podařilo bez problémů. Pobraly jsme tam všechny info letáčky, bločky, šly do 5. patra, abychom si poslechly přednášku nějakého starého profesora a mj. díky nástěnky zjistily, že na naší katedře nepřednáší žádný krásný profesor. Následně jsme se vydaly do města a ve 14:20 čekaly na Annie před KFC. Dorazila přibližně ve 14:22 a přivítala mě jejím obvyklým velmi pevným objetím. K. jel za chvíli vlak domů a tak jsme ji odprovodily na vlak. Po jejím odjezdu naše kroky směřovaly k obchodnímu centru poblíž nádraží a mně vůbec nepřipadalo, že bychom se neviděly půl roku. Bylo to úplně jako obyčejný venek s kamarádkou, u které pak spím, a proto to bylo tak moc fajn. I přes ty stovky kilometrů spolu dokážeme řešit své každodenní problémy. Užily jsme si srandu při zkoušení šatů, focení se, dojemná chvilka předáním mého dopisu po Annie... Před šestou večerní nám připadalo vhodné už jet k ní. Na nástupišti čekal vlak, k mojí smůle to však byl stejný typ vlaku, kterým jezdím do školy. Připadalo mi tedy jako skvělý nápad na každé zastávce napodobovat tón hlášení, akorát teda s názvy stanic mojí školní trasy. Po asi dvaceti minutách se uvolnilo místo a my se z chodbičky přesunuly k velice vtipné rodince. Matka nám vykládala o tom, jak by nemohla chodit na rockové koncerty, protože už na to nemá věk, syn, který si hrál na zombieho a vyjadřoval smajlíky slovně (,,bla bla bla 'iks dé dé dé dé dé dé' ") + dcera s násilnickými sklony (Za celou cestu několikrát prohlásila, že ,,Ten idiot by potřeboval zmlátit") Nakonec na něj matka začala z neznámého důvodu mluvit slovensky a on se jí na to pokoušel slovensky odpovídat. U Annie nás čekal její šestiletý bratr, který se do mě opět zamiloval. Celý večer i následující den mě zasypával komplimenty ve stylu ,,Jsi rozkošná" , dokonce mi dneska u oběda, kde mi držel místo, oznámil, že se se mnou ožení. Po zbytek večera jsme okupovaly facebook, dívaly se na Harryho Pottera, povídaly si, posuzovaly svůj vzhled po odlíčení (obě té druhé říkáme, že vypadá i tak hezky, ale ani jedna jí to nevěříme), nakonec jsme to zakončily u Probudím se včera, při kterém jsme to obě zalomily. Dnešní den pro nás začal přibližně v devět ráno, kdy jsme pokračovaly při včerejších činnostech. Ve zkratce to bylo neskutečně moc fajn a už se těším na to, až se nejpozději v květnu zase uvidíme! ^^

Předvánoční romantika u (Spalovače mrtvol, závěrečné práce) a ,,Božkova"

21. prosince 2013 v 19:58 | Crazy.Child |  Crazy.child píše
Blíží se vánoční čas a já klasicky nemám žádné dárky, protože nemám peníze. Které taky vlastně nemám klasicky. Ale to už se neřeší. Vánoce jsou přece o tom, že jsou lidé spolu a mají se rádi. (Většinou) Venku taky klasicky není žádný sníh, což mi nevadí, protože jsem si stále nepořídila kozačky. Ale v pondělí si je hodlám koupit. V pondělí vlastně chci taky koupit vánoční dárky, tak snad někde na něco narazím. Před rokem měl být konec světa, který nenastal, takže vás tady zase krmím nějakým spešl článkem. Co se týče nadpisu - Vzhledem k tomu, že nemám žádného přítele, tak mi nemá dělat kdo společnost po večerech. Tudíž mi nezbývá žádná výmluva proto, abych se vrhla na čtení knih do povinné četby, resp. Spalovače mrtvol a začala tvořit závěrečnou práci, která samozřejmě nepočká. Ovšem já se místo toho rozhodla, že vypiju zbytek věnovavného Božková, který byl v kuchyni, z kterého měly být původně rumové kuličky. (Letos peču cukroví, ale o tom se zmíním později) Vytáhla jsem tedy nějakou skleničku a nalila si ho do ní. Odnesla jsem si ji hrdě do pokoje a po prvním loku však zjistila, že to absolutně nechutná jako rum. Po chvíli mi došlo, že to není nic jiného než červené víno. Nevadí, stále je to alkohol.Chtěla jsem na chvíli dát průchod svým myšlenkách a i když jsem se opila naposledy v úterý, přesto není nad to si ve svém stavu sedět v tmavém pokojíku a přemýšlet nad životem. Spalovače mrtvol a závěrečnou práci odkládám na dobu neurčitou a momentálně mě to nijak netrápí. V posledních dnech mám takové střídavé období - někdy je mi fajn, někdy přemýšlím o tom, jak mi bylo tak půl roku líp. Co se týče posledních dní, zjistila jsem několik věcí:

1) I nejbližší kamarád může zradit
2) Mít kamarády v kapelách se vyplatí (většinou)
3) Miluju koncerty (Dobře, přiznávám, že to už vím dávno)
4) Společné problémy můžou sblížit
5) Mít kamaráda na Slovensku je sranda
6) Akce, na které se netěšíte, můžou být nakonec úplně skvělé

Abych to vzala popořadě. Je tu jeden člověk, kterého jsem považovala za jednoho z nejbližších lidí ve svém okolí. Máme stejné zájmy, posloucháme převážně stejnou hudbu, rozumíme si. A pak přijde něco, co vás najednou úplně rozdělí. Mrzí vás to, ale vy za to nemůžete a ani vás nenapadne něco zachraňovat, dokud to trvá takhle. Co se týče kamarádů v kapele - Byly jsme s T. na koncertě kamarádů, kde byl samozřejmě vstup. Díky tomu, že máte v kapele kamaráda se vám podaří dostat na koncert zadarmo, což je moc milé. Nešlo sice o nějakou převratnou částku, ale v téhle době se peníze hodí. Mj. Mi psal zpěvák z jedné kapely, zda bych nepřijela na koncert jeho kapely a kdyžtak vzala i někoho od nás, protože koncert u nás byl super. Napsala jsem, že nemůžu a o pár hodin mi píše, že jsem vyhrála lístek na koncert. ,,Stala se dobrá haluz vyhrála si lístok" Na tak velké náhody přece jen nevěřím. A tak jsem se snažila někoho uhnat, aby jel se mnou. Nepovedlo se a tak si tady vypisuju na blog a popravdě mi to ani moc nevadí. Třeba někdy příště. Posledních pár měsíců se mi nevede vyloženě nejlíp - neříkám, že by to bylo nějak šílené, ale přesto by mohlo líp. A v tu chvíli se objevila kamarádka, kterou jsem měla vždycky ráda, ale díky společným problémům jsme si najednou blíž než kdy jindy. A taky spolu trávíme více času, což mě vážně těší. Protože ta holka je moc fajn. Co se týče kamaráda na Slovensku - Loni na koncertě jsem se seznámila s jedním milým klučinou, občas si napíšeme a bývá sranda, když mi občas něco napíše a já nechápu, co tím myslí. Škoda, že nebydlí blíž. Mj. V listopadu jsem měla stužkovací ples, na který se mi vůbec nechtělo, ale nakonec jsem odcházela poslední. Abych to shrnula - Tancovala jsem na diskotéce, což není můj šálek kávy, pořád se mnou chtěl někdo tancovat, za alkohol jsem neutratila ani korunu, odcházela jsem mezi posledními a taxíka na intr mně a spolužacce zaplatil cizí kluk. Why not. Den předtím jsem byla na koncertě poblíž mého města, na který jsem se taky dost těšila a taky se dost vyvedl. Teda až na chudáka L., která tam slavila narozeniny a polovinu večera objímala záchodovou místu. To bylo však na sklonku listopadu, který se přehoupl do prosince. Na jehož začátku byla moc fajn Praha s moc moc moc fajnými lidmi. Teď už je konec za chvíli jsou tady všemi zmiňované Vánoce a já poprvé v životě pekla cukroví. Byla to docela sranda. Po Vánocích bude Silvestr, který snad stravím s těmi nejlepšími kamarády. Tak mi držte palce, ať to vyjde a nejpozději po novém roce se (snad) ozvu. ^^

Umím žít v ,,realitě"?

2. prosince 2013 v 22:47 | Crazy.Child |  Na zamyšlení
Poslední dobou se toho jebe víc, než se zdá. Všechno jde do hájé. Už od začátku školního roku. Od září se stalo tolik negativních věcí víc než těch pozitivních. Říjen bez koncertů jsem sice přežila a na začátku listopadu nastal koncert, který mi dodal dobrou náladu do následujících asi dvou týdnů. Ovšem poslední dva týdny už mě nálada opouští, přestože se víkend vyvedl víc, než jsem čekala. Ve čtvrtek jedu do té Prahy, která je poslední dobou takový kámen úrazu. Takový ten pocit, když si něco naplánujete, máte to skvěle vymyšlené, ale najednou se vám do toho hromadí komplikace ze všech stran. Kromě toho se mi komplikují vztahy s ostatními. Také zastávám názoru, že chlapi jsou idioti. Jeden takový se tu před nějakou dobou objevil a od té doby drásá mou mysl. Čekám, že to čas vyřeší, jenže ovšem otázkou zůstavá - Kdy nastane ten čas? Já bych to ráda věděla. Mj. Mám pocit, že neumím žít v realitě. Ta realita, kde nejsou koncerty, hudebníci ale obyčejní lidé. Tenhle život jsem žila přibližně dva a půl roku zpátky - tehda se mi zdálo super strávit veškerý svůj čas se svými kamarády poflakováním se po venku a najednou, když se ohlížím zpátky, najednou už mi to připadá jako šíleně nudný život. Začala jsem žít těmi útěky z reality, večery plnými neřestí... A když se na to dívám, tak si uvědomuju, že tyto večery si mě vzaly celou, aniž bych to nějak stihla zastavit. Koncerty jsou pro mě velkou prioritou a nedokážu si představit, že to najednou všechno skončí a já budu zase žít obyčejný život. Nedokážu si to představit, ale na druhou stranu si uvědomuju, že koncerty mi šťastný život nevytvoří. Vytvoří mi pár šťastných večerů, ale tím to končí. Když se však ponořím zpátky do reality, tak přemýšlím nad koncerty, bavím se s koncertovými lidmi. Řešíme nadcházející koncerty, koncerty co byly, lidi jezdící na koncerty... Zkrátka téma koncerty tady je a bude. Jenže popravdě bych opravdu byla šťastná i v té realitě a místo toho se však trápím kvůli toho, co se děje na koncertech.
Samozřejmě neříkám, že lituju toho koncertového života - to nikdy! Nikdy jsem nelitovala a ani litovat nebudu. Jen jsem nenastavila hranici mezi koncerty a reálným životem. Tím pádem mi ten koncertový začal zasahovat do toho reálného a já se teď zmítám někde v tom prostředku a nevím co s tím. Čekám na to, až to čas vyřeší. Jedno vím ale jistě - Koncertů se vzdát nechci. Alespoň ne teď.

Slib

16. listopadu 2013 v 2:15 | Crazy.Child |  Crazy.child píše
,,Víš co?"
,,Co?"
,,Za rok budeme sedět spolu v B."
,,JO!"

Tenhle slib jsme si včera daly s K., když jsme klasicky trávily páteční večer vysedáváním na lavičce. Pro vás nepodstatný ale pro mě důležitý. Doufám, že se nám náš společný sen vyplní a já jí to budu za rok moci připomenout.

A nakonec věta, jejíž závěr bude doufám pořád platit za rok, za dva, vlastně pořád.

,,Možná budeme někde na koncertě nebo na kalbě s lidmi odtamtud. I když možná ne ale my dvě si vystačíme spolu."

Kam dál